1293 – V obřadu této svátosti je třeba vzít v úvahu znamení pomazání a to, co pomazání naznačuje a vtiskuje: duchovní pečeť. Ve starodávné biblické symbolice má pomazání velké bohatství významů. Olej je znamením hojnosti a radosti, očišťuje (mazání před i po koupeli), dělá mrštným (mazání atletů a zápasníků); je znamením uzdravení, protože hojí pohmožděniny a rány a dává vyzařovat kráse, zdraví a síle.
1294 – Všechny tyto významy mazání olejem se setkávají ve svátostném životě. Pomazání olejem katechumenů před křtem znamená očištění a posílení; pomazání nemocných vyjadřuje uzdravení a útěchu. Pomazání posvátným křižmem po křtu, při biřmování a kněžském svěcení je znamením zasvěcení. Prostřednictvím biřmování se křesťané, tedy ti, kteří jsou pomazaní, mnohem více podílejí na poslání Ježíše Krista a na plnosti Ducha svatého, jímž je vrchovatě naplněn, takže celý jejich život šíří líbeznou vůni Kristovu.
1295 – Tímto pomazáním dostává biřmovanec „označení“, pečeť Ducha svatého. Pečeť je symbolem osoby, její autority a jejího vlastnictví nějakého předmětu – proto se vtiskovala vojákům pečeť jejich vůdce, anebo otrokům znamení jejich pána –, ověřuje právnický úkon nebo určitý dokument a v určitých případech jej kryje tajemstvím.
1296 – Sám Kristus prohlašuje, že je označen pečetí svého Otce. I křesťan je označen pečetí: Bůh si nás v Kristu pomazal, „vtiskl nám svou pečeť, a tak nám vložil do srdce Ducha jako záruku“ (2 Kor 1,22). Tato pečeť Ducha svatého znamená, že naprosto patříme Kristu, že jsme navždy k jeho službám, ale také je příslibem božské ochrany ve velké (konečné) eschatologické zkoušce.
1297 – Posvěcení posvátného křižma je důležitým okamžikem před slavností biřmování a v jistém slova smyslu tvoří její součást. Na Zelený čtvrtek během mše při svěcení olejů biskup světí posvátné křižmo pro celou svoji diecézi. Ve východních církvích je toto svěcení vyhrazeno dokonce patriarchovi: Antiochijská liturgie se takto vyjadřuje v epiklezi posvěcení posvátného křižma: „Otče … sešli svého svatého Ducha na nás a na tento olej před námi a posvěť jej, aby byl pro všechny, kteří jím budou pomazáni a poznamenáni: svatým křižmem (myron), kněžským křižmem, královským křižmem, pomazáním radosti, šatem světla, pláštěm spásy, duchovním darem, posvěcením duší i těl, věčným štěstím, nezrušitelnou pečetí, štítem víry a nepřemožitelným pancířem proti všem nástrahám Protivníka.“
1298 – Když se biřmování slaví odděleně od křtu, jak tomu bývá v římském obřadu, liturgie svátosti začíná obnovou křestních slibů a vyznáním víry biřmovanců. Z toho jasně vyplývá, že biřmování navazuje na křest. Je-li křtěn dospělý, dostává ihned biřmování a přijímá tělo Páně.
1299 – V římském obřadu biskup vztahuje ruce nad shromážděné biřmovance: gesto, které je od dob apoštolských znamením daru Ducha. A sám biskup pak vzývá vylití Ducha: Všemohoucí Bože, Otče našeho Pána Ježíše Krista, tys dal ve křtu těmto svým služebníkům odpuštění hříchů a život věčný. Sešli na ně svého Ducha Utěšitele: dej jim ducha moudrosti a rozumu, ducha rady a síly, ducha poznání a lásky, a naplň je duchem bázně před tebou. Skrze Krista, našeho Pána.
1300 – Následuje podstatný obřad svátosti. V latinském obřadu „se svátost biřmování uděluje prostřednictvím pomazání křižmem na čelo, spolu s vkládáním ruky a prostřednictvím pomazání křižmem na čelo, spolu s vkládáním ruky a prostřednictvím slov: ‘Accipe Signaculum doni Spiritus Sancti’, ‘Přijmi pečeť daru Ducha svatého’“. Ve východních církvích byzantského ritu se pomazání křižmem koná po modlitbě epikleze na nejvýznamnějších částech těla: na čele, na očích, na nose, na uších, na rtech, na prsou, na zádech, na rukách a na nohách; každé mazání se doprovází slovy: „Sfrágís dóreás Pneumatos Hagiú“, „Pečeť daru Ducha svatého“.
1301 – Políbení pokoje, kterým končí obřad svátosti, znamená a vyjadřuje církevní společenství s biskupem a se všemi věřícími.