Zajímavosti
Advent je dobou přípravy na Vánoce a zároveň očekáváním Vykupitele – jeho druhého příchodu. Advent je časem ztišení. Církev nás vyzývá, abychom celou dobu adventní prožívali s vnitřní usebraností a touhou po Kristu, volá k nám slovy sv. Jana Křtitele: „Změňte se, konejte pokání.“ Fialová liturgická barva a oltáře bez květin jsou znamením, že se máme zklidnit a přemýšlet o svém vztahu k Bohu a bližnímu, přestože kolem sebe slyšíme reklamní slogany a recepty na umělou radost.
Kristus přišel na svět kvůli našemu hříchu. Přišel, abychom měli život v hojnosti (viz Jan 10,10). Čeká, zda tento jeho dar přijmeme. Stojí u dveří a čeká, až ho vpustíme do svého života (viz Zj 3,20).
Tyto čtyři týdny jsou nabídkou, abychom vzbudili touhu po změně našeho života, po obnovení svého vztahu s Kristem. Nic hodnotného však nevznikne bez námahy. Průvodci našich adventních snah jsou pak tři osoby: prorok Izaiáš, Jan Křtitel a Panna Maria.
Advent znamená příchod, očekávání příchodu. „Advento“ je latinsky přicházet, blížit se. Očekávat pak znamená blížit se k setkání, být připravení, bdělí a pozorní. Takové očekávání můžeme prožívat jako pohyb, dynamismus a radostnou touhu. Očekávání člověku umožňuje, aby zůstával neustále mladý. Očekávání velí očím, aby zpozorněly, a rukám, aby byly připraveny. Adventní postoje jsou proto: sebezápor, modlitba a štědrost.
Od počátku Adventu až do 16. prosince se jako téma objevuje očekávání příchodu Páně. Ve čtvrtek druhého adventního týdne začínají perikopy o Janu Křtiteli. Od 17. prosince (v oktávu před slavností Narození Páně) jsou pro evangelium vybrány události, které bezprostředně předcházely Ježíšově narození. Jako první čtení jsou vybrány různé texty ze Starého zákona, mezi nimi některá velmi důležitá mesiánská proroctví.
Oblíbeným symbolem předvánočního času je adventní věnec se čtyřmi svícemi, které se postupně zapalují v průběhu čtyř adventních týdnů. Zelený věnec je symbolem života a společenství, je znamením naděje, že Boží láska vítězí nad temnotou a smrtí. Věnec je odnepaměti symbolem vítězství a královské důstojnosti. Rozlévající se světlo z hořících svící vyjadřuje přicházejícího Krista, který rozptyluje temnotu a strach, neboť on je „Světlo světa“ (Jan 8,12). Každému, kdo věrně a s láskou vyhlíží příchod Páně, bude předán věnec spravedlnosti, vítězný věnec života.
Roráty jsou adventní písně sestavené podle biblických textů, převážně prorockých. Přinášejí ujištění o Boží věrnosti v příslibu spásy. Tyto staré písně nás spojují s vírou našich předků. Nápěvy i slova písní překlenují celé generace. Slovo „roráty“ pochází z latiny. Je odvozeno z prvního slova nejznámější latinské adventní písně, která začíná veršem: „Rorate, caeli, desuper, et nubes pluant iustum.“ To se překládá: „Dej rosu, nebe nad námi, ať z oblak skane spása.“
Zvláštní postavení mezi jednotlivými dny Adventu má třetí neděle adventní, zvaná „Gaudete“ podle vstupní antifony „Radujte se stále v Pánu“. Tato neděle je jakoby vyňata z vážnějšího adventního rázu, přibližuje nás na chvíli k vánoční radosti. Staví nám před oči náš cíl, aby nás povzbudila a posílila ve vytrvalosti. Radostný ráz této neděle vyjadřuje také možnost použití růžové liturgické barvy.
První adventní nedělí začíná nový církevní rok. Církev každoročně opětovně slaví všechny základní Boží činy ve prospěch člověka: Ježíšův příchod na svět, jeho působení mezi lidmi a hlavně jeho smrt na Kalvárii, zmrtvýchvstání, seslání Ducha svatého a zrod církve.
Celý okruh církevních svátků přichází na pomoc naší paměti. Každoročně vyvolává dějinné Boží činy a události a nechává je působit v našem životě. Liturgický rok to nejsou jen pouhé vzpomínkové výlety do minula. Když totiž křesťané slaví jednotlivá tajemství vykoupení, otevírá se tím bohatství mocných Božích činů. Můžeme z nich čerpat sílu ve všech dobách a všech zákoutích světa.
Dovolme, aby advent prošel naším životem. Nalezněme způsob, jak obnovit svůj život. Věnujme čas společné modlitbě v rodinách, alespoň v některých dnech. Velmi vhodnou společnou modlitbou je modlitba růžence (zvláště radostného). Vhodně ji prostřídejme i duchovní četbou. Děti (a nejen je) veďme k sebezáporu a odříkání. Aby naše srdce bylo opět svobodnější a otevřenější přijmout narozeného Krista.